Čenkovice je obec v okrese Ústí nad Orlicí, leží asi 15 kilometrů od Lanškrouna. První písemná zmínka o vsi je z roku 1304. Obec má 185 obyvatel. Její katastrální území je 597,28 ha (6 km²). Čenkovice leží v nadmořské výšce 958 m n.m. Obcí protéká potok Čenkovička a bezprostředně sousedí s přírodní památkou Čenkovička.
Pro své výhodné klimatické podmínky a dostatek sněhu v zimní sezóně patří Čenkovice k vyhledávaným regionálním lyžařským střediskům.
V obci se nachází 8 vleků a 7 sjezdovek.
Roku 1304 se poprvé připomíná osada Czenkendorf, patřící lanškrounsko-lanšperskému panství. Roku 1350 zde byla již fara. Roku 1667 se připomíná dřevěný kostel, filiální do Jablonného nad Orlicí. Berní rula pořízená roku 1654 poskytuje obraz osídlení krajiny a o Čenkovicích se uvádí: sedláci 0, láníci 32, zahradníci 12. V roce 1843 za držení správy a majetku v této oblasti bylo v Čenkovicích 214 domů a 1562 obyvatel. Po vydání tolerančního patentu zde vznikla náboženská obec evangelická, která si zde také postavila modlitebnu. Věřící byli Němci. Tato horská obec velmi trpěla vystěhovalectvím. Obyvatelstvo se živilo domáckými pracemi a podomním obchodem. Do roku 1945 bylo obyvatelstvo německé s českou menšinou.
Historie
Obec Čenkovice – jejiž jméno Čeněk připomíná již český původ, vznikla za posledních Přemyslovců (Přemysl Otakar II., Václav II.) asi v letech 1270 – 1300 a byla původně ryze česká. Teprve v pozdějších dobách shledáváme se v archivu s německým názvem obce: Czenkendorf (Čenkendorf). Ještě za pamětníka Maxmiliána r. 1568 nalézáme v archivu jména ryze česká (Kvapil, Kučera, Vondra, Nožka apod.) s několika málo jmény německými, s nimiž se setkáváme až po roce 1650 za Ferdinanda III. V době válek husitských – v 15. století, jakož i po nich osídlena byla zdejší obec toliko obyvatelstvem české národnosti.
Porážkou na Bílé hoře je však rozhodnut a zpečetěn osud celého českého národa. Jakmile byl jmenován správcem království českého Karel kníže z Lichtenštejna, nastal nejen útisk národní, nýbrž i náboženský a následovalo úplné poněmčování zdejší původně české vísky.
V době války tři
cetileté jest zmínka v archivu, že vystavěn byl zde kostel katolický dřevěný roku 1636, ač obyvatelstvo zdejší tajně se hlásilo k víře nekatolické. Teprve za Marie Terezie byla zde postavena vlastní fara roku 1768 a za Josefa II. 1782 byl vystavěn zděný kostel. Původní dřevěný kostel a hřbitov se nacházel na mlýnském kopci na parcele 2326. Původní fara byla v budově nynějšího hostince Jednoty. Doslovná zmínka – vypsaná z archivu – uvádí se pro zajímavost, že byla naposled psána v roku 1650 ještě v jazyku staročeském:
„Wléž obczy Czěnkovské gest kostel založený Sw. Wavržincze, mucžedenika Panie. 8. dne miesycze dubna Letha Panie 1650. Lorentz Sebestian Totten wolff, sprawcze panstvy.“
Po válce 30. leté r. 1650 bylo vše již psáno v archivu jen jazykem německým. V 19. století bylo ve zdejší obci mnohem více obyvatel než nyní. Žilo zde 1 600 obyvatel v 225 budovách. Počínaje rokem 1880 začíná počet obyvatelstva výhradně německého se menšiti. Příčinou bylo, že se houfně rodiny stěhovaly do Německa, kde hledaly lepší obživu a začínaly pracovat v továrnách.
28. říjnem 1918 nastává nová historická éra. Historie obrací list a začíná se psáti nová kapitola našich dějin. Po 300 letech područí se český národ osvobodil z područí Habsburků. V roce 1920 byl v obci založen český spolek nesoucí název „Národní jednota severočeská“ (NJSč) dále Místní osvětová komise a knihovní rada. Od osvobození a vzniku samostatného čs. státu se české obyvatelstvo hlásí k veřejnému životu.
Hospodářské a sociální poměry zdejších Čechů nebyly dobré. České obyvatelstvo bylo většinou chudobné (dělníci, nádeníci) až na malé výjimky, kteří vlastnili malé hospodářské usedlosti. Němci byly tehdy v obci hospodářsky mnohem silnější.
O Bukové hoře
Kdysi bývala celá hora porostlá bukovými lesy. Některé buky byly tak silné, že ani tři muži je neobjali. Na jaře, když se hora zelenala mladou zelení, a na podzim, když hýřila v barvách žluté a červené, bývalo vidět až do Hradce Králové.
V hoře jsou skryty poklady. Ve třicetileté válce mnoho lidí opouštělo své rodné vísky i s majetkem a skrývalo se v lesích, údolích i skalách, v mnohých jeskyních. Tak žili po léta skrytí ve strachu, aby nebyli chyceni na vojnu. Na Bukové hoře bylo takových skrýší dost a dost. Obyvatelé do nich ukládali své poklady. Bylo to jediné zabezpečení proti slídilům a zraku zlodějů a zbrojnošů.
Jednou se přihnala hrozná bouře. Proudy vody se jako řeky valily z hory a braly kamení a vymílaly hluboké výmoly. V nánosech se ještě dlouho nalézalo množství stříbrných i zlatých mincí. K velkým pokladům je málokomu souzeno se dostat. Jen na Květnou neděli, když kněz čte pašije, se hora otevírá. Kdo se v tu chvíli vydá na horu, může vejít do nitra. Spatří bohatství v bečkách i na hromadách.
Na jednom ze sudů stojí kohout a když zakokrhá, může si každý nabrat cokoliv chce, ale rychle, aby byl brzy venku. Když kohout zakokrhá podruhé, hora se s rachotem zavře. Kdo v ní zůstane, je navždy ztracen. Jednou se na Bukovou horu vydali hledat poklady tři muži. Vzali si s sebou lopaty, motyky a svítilny. O půlnoci se před nimi objevil třínohý srnec. Bylo slyšet zvláštní tajemné hlasy. Srnec měl mezi parůžky červený kříž, z kterého sršely na všecky strany jiskry. Zároveň se ozval hlas: „Kterého z těch tří vezmeme napřed?“ Jiný hlas odpověděl: „Toho zrzavého!“ Muži se lekli. Odhodili motyky a střemhlav letěli z hory. Do vsi přiběhli polomrtví. Zrzavý zemřel.
Dříve drvaři, když měli domů daleko, nocovali v lese. Na jeden nebo dva dny měli s sebou živobytí. Aby neleželi na holé zemi, na noc si vlezli do většího pytle. Jednou o půlnoci přišel mezi drvaře trpaslík. Obcházel kolem nich a nakukoval, co to asi je? Viděl jen, jak z každého pytle čouhal klobouk. Strčil do pytle nohou a ono nic. Strčil tedy o trošku víc, pytel se pohnul a posadil. Trpaslík se na drvaře vyjeveně podíval a pravil: „Pamatuji tu třikrát ves a třikrát les, ale něco takového jsem neviděl, až dnes.“
Kdysi uprostřed lesa stávala na Bukové hoře prostranná bouda, která byla dobrým útočištěm za nepohody i v noci. Podobala se stodole. V létě v neděli se v ní dost často tančívalo. Dva nebo tři šumaři hrávali na housle. Ale vždy jen do desáté večer. Říkalo se, že kdyby se hrálo a tancovalo déle, že by se bouda i s tancujícími propadla. Boudě se říkalo Pekelnice nebo Peklo.
Na Bukové hoře byla jednou stará liška, která řádila obzvlášť mezi zajíci. Každý se jí bál. Prý to nebyla jen obyčejná liška, ale zlý duch. Byla čím dál tím drzejší. Vnikala až do vsi a odnášela drůbež. Až když se konečně vrátil z ciziny syn hajného, učinil jejímu řádění konec. Nedbal lidských řečí a s tesákem se vydal do houštin lesa. Lišku vystopoval a zabil.
Buková hora byla domovem divokého kance. Byl prý nezranitelný. Nadělal mnoho škod. Až nový lesní Beneš si věděl rady. Starého kalhotáře složil.
Na Bukové hoře mohli lidé uvidět také velikého hada. Za dne byl zalezlý, ze své skrýše vylézal teprve při západu slunce. Líčili na něho různými způsoby, ale marně. Když po něm střelili, zapískl a zpod všech kamenů kolem začali vylézat hadi. Snad to byl hadí král.
Pod velikým balvanem se na Bukové hoře zdržoval chřestejš-křídlatý had. Měl létadla a někdy vypadal jako drak, někdy jako obyčejný had. Létal vzduchem do vsí a odnášel telátka a ovce z pastvy. Až jednou na něho padl při vichřici sněhový vývrat, který křídlatého hada zabil.
Stalo se, že měli v Čenkovicích nouzi o vodu. Dva sedláci z horního konce se sjednotili, že si vykopou studnu. Když vykopali několik sáhů, bylo slyšet silný šumot a hukot. Najednou se vyvalilo tolik vody, že měli strach, že by zatopila celou ves. V ouzkosti běželi honem domů, přinesli peřiny, ucpali vývařisko a na vše naházeli kamení s hlínou. Všechno utloukli a pevně udupali.
